Naše společnost s hrdostí přijala roli sponzora skupiny neohrožených jedinců, kteří se zúčastnili závodu Gumbalkan 2023. Tímto jsme se stali nedílnou součástí jejich vzrušujícího dobrodružství plného adrenalinu a krásných zážitků.
Everest na Gumbalkanu 2023
Příběh naší Gumbalkan Feldy začíná prostě. Stojíme před otázkou, zda to auto, které jsme pořídili za pouhopouhých 5 papírů s Palackým, dokáže dojet do Rumunska. Dohromady nějakých 3500 km autem, o kterém se dá tak říct, že nové bylo před 28mi lety. V roce 2021 jsme si mohli na tuto otázku dát jasnou odpověď, a to, že DOKÁŽE! Člověk by řekl, že většími blázny snad už být nemůžeme, ale ano, my jsme. Píše se rok 2023 a my si znovu pokládáme tu samou otázku - Zvládne to auto dojet do Rumunska?
Kupujeme startovné na letní edici Gumbalkanu 2023 a nemůžeme se dočkat dalšího dobrodružství. Gumbalkan je tak napůl orientační offroad nezávod skrze nehostinný Balkánský poloostrov. Jediné pravidlo zní mít auto do 25000 Kč, čím větší nesmysl to auto bude, tím líp. Cesta vede skrze zadané checkpointy, spíše necestou než cestou, a o tom to je!
Tentokrát dáváme větší váhu přípravám po zkušenostech, kdy nám v roce 2021 odešly brzdy na modle Rumunska a to slavném Transfăgărășanu. Zaměřujeme se tedy na víc než jen na to, že to růžové auto dostane kabát Barbie Feldy. Hlavně, ať brzdí, šusplech pod motor a jedem. Cíl zní jasně, prostě dojet. A taky si to užít a nezbláznit se. Víc cílů nemáme, je to totiž zbytečné.
Po zvládnutém ofiko startu v Beskydech bloudíme Chorvatským vnitrozemím, kde to vypadá opravdu jako pravý Balkán a přímořské oblasti se s tím, co je někde uprostřed té země, nedají ani srovnat. Pár kilometrů šotolina, kterou střídá polní cesta, občas sem tam nějaký asfalt z dob Jugoslávie. Míříme do Zagrebu, tady vidíme, jak moc Jugoslávii zasáhla tehdejší válka a nestačíme se divit, jak obrovský kolos mohlo mít hlavní město Chorvatska v rámci zdravotnictví. Nedostavěná Univerzitní nemocnice na kraji města bere dech.
Opouštíme velkoměsto a vesničkami pokračujeme zdárně k Jadranu. Ano, tam, kde jiní ve svých autech za sta tisíce stresují, zda to auto dojede, jsme my dojeli autem, které má hodnotu jedné trochu větší párty na Stodolní. A přesně o tom to je, důležité je se z toho neposrat.
Okoupáno, nabrali jsme si trochu soli, aby nám ta Felda zas o trochu víc kvetla a míříme směr Bosna a Hercegovina.
Před překročením hranice míříme do Željavy, místo, kde se trochu zastavil čas. Míjíme nekonečné prostranství ničeho a nikoho, které je ještě celkem slušně zaminované, směr podzemní letiště v nitru hory Plješevica. Kolem nás se rozkládá několik kilometrů přistávacích drah, které si přímo říkají o to, aby jsme otestovali, co ty naše vergly dokáží, aneb nelegální závody na místě, kde se vine hranice EU a Bosny, kde stačí pár metrů a bum. Po jedné celní kontrole se ocitáme v Bosně, pádíme překrásnou přírodou. Jednoho večera se ocitáme na místě, po kterém spadne brada i vám. Přijíždíme na místo, kde teče průzračná řeka, u které žije jedna z mála muslimských rodin v této oblasti. Doslova spíše žijí v chatrči, ale jim to prostě a jednoduše k životu stačí. Vřele nás vítají, nabízí dřevo na oheň, můžeme zde přespat, nic po nás nechtějí. Druhý den se ptáme na místo, které otevíralo bránu do tohoto ráje. Přehrada, která se tyčí do výšin a v ní doslova dvě díry, jedna na asfaltovou cestu, jedna pro tekoucí řeku. Místní nám odpovídá, že zde měla být rezervní nádrž blízké přehrady. Když mělo přijít její napuštění, tak statici mluvili jasně, v celé přehradě chybí ocelové výztuže, je to jen kus betonu. Prostě to je Bosna, někdo si před pár lety pěkně namastil kapsy, přeci jen pár tun toho železa tam být asi mělo.
Bloudíme dalšími checkpointy Gumbalkanu 2023 a vyrážíme do nejvýše postavené vesnice v tomto státě, Lukavac. Cesta je dlouhá a zrádná. Hodily by se nám SUVéčka, my máme jen Feldu. Panoramata a netknutá příroda Dinárských hor ale stojí za to úsilí vydrápat se až nahoru. Je to tu nádherné a nejedním dalším nádherným místem skrze Bosnu i Srbsko míříme do cíle, Eibentálu.
Tisové údolí nebo také Rumunský Banát, tak přesně tady je konečná této výpravy. Ujedete tisíce kilometrů do vesničky, kde žije pár stovek lidí a slyšíte pouze a jen svůj rodný jazyk, Češtinu. Jedná se totiž o místo, kde už nějakých pár desítek let žijí z větší části Češi a nezapomínají na své kořeny.
Celý Gumbalkan se nese v náladě, kterou lze jen těžko popsat a člověk to prostě musí zažít, možná to zní jako klišé, ale je to tak. Lidé různých věkových kategorií, od manažerů po dělníky, lidé, kteří by se jinak nikdy neměli šanci potkat a tak moc si rozumět. Člověk nabude dojmu, že ten svět je ještě v pořádku, když vidí tolik ochoty a dobročinnosti. A všechno tohle, miliony zážitků, jsme my měli možnost zažít díky Everestu, kterému ze srdce děkujeme, jsou to zážitky na celý život!
